Na ten den jsme se neuvěřitelně těšili. Byl to můj – vlastně náš – velký splněný sen. Už cestou autem jsem nemohla uvěřit, že za pár hodin bude doma s námi nový člen rodiny. Chlupaté štěstí, na které jsme tak dlouho čekali.

V hlavě jsem měla spoustu plánů. Jak ji všechno naučím, jaká z ní vyroste hodná a poslušná fenka… Realita ale byla trochu jiná. Spíš než já ji, učila ona mě. Především trpělivosti.

Jak to bylo dál…

Návštěvy od nás odcházely s roztrhanými kalhotami

Ač jsme se snažili sebevíc – po dobrém i po přísném, doma i na cvičáku – kousací období trvalo zhruba čtvrt roku. Nohy jsme měli plné modřin, roztrhané kalhoty, rukávy u triček i bund.

Majitelé více psů jsou v tomto ohledu ve výhodě. Štěně si při hře zkouší zoubky na jiném psovi a ten mu dokáže jasně vysvětlit, že už je to moc – vyjede po něm nebo ho kousne zpět. Štěně tak rychleji pochopí, že to bolí a není to příjemné.

My jsme si s manželem každý den dělali trochu obavy z návratu domů – co asi tentokrát našla a rozkousala?

Jednou to byl kropáč, jindy smetáčky s košťaty, krabice, pantofle, nářadí, hračky dětí… Dokonce si jednou odnesla z garáže i ovladač od PlayStationu. Byla neuvěřitelně nenápadná a rychlá.

Na druhou stranu jí ale musíme připsat k dobru jedno velké plus – nikdy se nepustila do kabelů, nezáhonkovala zahradu a nikdy nehrabala. I v tom svém "ničícím období" měla své hranice.